Kde je ta holka?
Dokážete si představit, že byste mohli cestovat do minulosti? Navíc do doby, kdy vám bylo o deset let míň, měli jste možnost setkat se sami se sebou a varovat své mladší já před chybami, kterých jste se dopustila? Zajisté si mnohý z vás říká „Kéž by šel vrátit čas a já bych udělal/neudělal to a to.“ Přesně tato otázka je hlavní pointou díla Kde je ta holka?
Knihy Alexandry Potter se řadí spíše do jednodušší odpočinkové literatury. Nečekejte složité čtivo, kde budete nuceni vracet se o několik listů dopředu, abyste či ujasnili ten či onen fakt. Nicméně i přes poměrně jednoduchou pointu z jejich knih vyplývá vždy morální poučení.
Ani v díle Kde je ta holka nemění Alexandra Potter své zásadní spisovatelské rysy neměnila. Hlavní hrdinka, třicátnice Charlotte má skvělou práci s vysokým platem, luxusní auto i pěkné bydlení. Na pohled má i toho nejlepšího přítele, jakého si může přát. Kdo však dokáže číst mezi řádky, zjistí, že tato dokonalost je pro normální život nepoužitelná. Čtenář proto už tuší, že jejich vztah dříve či později skončí. A to přestože ji Miles miluje a jako důkaz už zarezervoval nádherný dům. Vše se změní v okamžiku, kdy Charlotte na křižovatce potká své dávno sešrotované auto a v něm vidí dívku, která je jí až neskutečně podobná. Jen je o deset let mladší. Postupem času Charlotte zjišťuje, že to není náhoda, a slečna je ona sama před deseti lety. Zde se začíná odvíjet celý příběh. Charlotte se v konfrontaci se svým mladším já snaží přinutit mladší ,,Lottie“ (jak se Charlotte před deseti lety přezdívalo), aby neopakovala hlouposti, které udělala ona sama. Nakonec však zjišťuje, že fakt, že žije spořádaným a přesně nalinkovaným životem z ní nedělá šťastnou ženu a od místo, aby učila mladší Lotii, učí se od ní ona sama.
Titul knihy Kde je ta holka? je vlastně otázkou, která protíná celou knihu. Třicetiletá Chralotte se po potkání svého mladšího já neustále ptá ,,Kde zmizela ta mladá, bezstarostná holka, co byla plná života?“
Do děje knihy se čtenářka snadno vžije zejména kvůli výtečnému popisu prostředí. Rovněž na autentičnosti děje se podílí vyprávění v první osobě. Jsme vlastně celou dobu s Charlottou a vidíme ji do hlavy. Její vnitřní
monology jsou často v protikladu s tím, co právě říká nahlas, a často tak vznikají komické situace. Zajisté se každá z nás alespoň v některé z nich pozná. Poněkud mi vadilo přijetí skutečnosti, že Charlotte se setkává se svým mladším já. Nejdřív samozřejmě byla hlavní hrdinka překvapená a nemohla věřit svým očím, nicméně po pár stranách ji už vůbec nepřijde divné, že chodí na párty, baví se o svých vztazích či prostě jen je u mladší Lottie na návštěvě. Ba naopak tuto skutečnost bere Charlotte jako samozřejmost a s Lottii tráví téměř celé dny. Věděla jsem sice, že kniha má magickou pointu, nicméně tohle bylo pohádkové až příliš.
Dílo je napsáno čtivě a velmi poutavě, více jak 300 stran přečtete během chvíle. Doporučuji jej ženám jako oddychovku na dlouhé zimní večery.
Ukázka z knihy:
Dav mě postrčí za Lotii. Má boty s nízkou podrážkou, které jsem tehdy nosila pravidelně, takže ji ve svých lodičkách převyšuju a vidím nad její hlavu. Cítím, jak mi v břiše poletuje hejno motýlů. Za chviličku ho zase uvidím a vůbec netuším, co to se mnou udělá.
A je to tady. Celý v černém si to s kytarou v ruce kráčí na pódium. Složí svých stopětaosmdesát centimetrů na židli a napije se piva.
Necítím nic. Naprosto nic.
Užasle na něj civím.
To je on? Kvůli tomuhle chlápkovi jsem šílela jako pomatená? Čekala jsem, že mě pohltí prudké emoce – touha, lítost, vztek, prostě něco -, ale místo toho je mi srdečně ukradený.
Četli jste také tuto nebo jinou knihu Alexandry Potter? Podělte se s námi o vaše názory na našem Facebooku!
Napsat komentář