Sledujete tvorbu Radky Třeštíkové? Pak jste si nejspíš všimli, že ještě před koncem letošního roku vyšel její nový román Bábovky na konci světa. Autorka má na svém kontě mnoho knih, z nichž některé jsou velmi specifické a zaujmou pouze úzký okruh čtenářů – jmenovitě např. Foukneš do pěny. I já se musím přiznat, že některá z jejích děl mě neoslovila, ale na jiné zase naopak nedám dopustit (např. mám moc ráda román Veselí).  Takže jsem se do nové knihy pouštěla s lehce rozporuplnými pocity, protože zkrátka u této autorky nikdy nevím, jaký příběh dostanu!

Bábovky na konci světa jsou volným pokračováním knihy, která před několika lety vyšla pod názvem Bábovky. Nutno podotknout, že čtenáři si ji velmi oblíbili a byl podle ní natočen i stejnojmenný film, na který se můžete podívat. Určitě bude lepší, když děj Bábovek budete znát. Ale na druhou stranu se domnívám, že to není úplně nutné.

Hned na úvod prozradím, že Bábovky na konci světa považuji za celkem vydařené – minimálně v tom smyslu, že se je autorce podařilo napsat stejným stylem jako první díl. Pokud jste se tedy její tvorbě poslední dobou spíše vyhýbali, protože vám autorčin styl psaní vadil, ale kniha Bábovky se vám líbila, můžete se do novinky klidně pustit – a snad vás bude bavit. Mně se líbí koncept, který Radka zvolila: vypráví o osmi ženách a přiblíží vám jejich život během osmi let. Osudy všech žen jsou samozřejmě propletené. Ačkoli je tedy příběh rozdělen do několika částí (pojmenovaných podle jednotlivých hlavních hrdinek), dohromady je ucelený. Bohužel však musím říct, že samotný děj mě úplně nenadchnul. Respektive: hlavní hrdinky mají velmi zvláštní charaktery. Ani jednu z nich jsem si neoblíbila, na každé mi něco vadilo. Jasně, nikdo není dokonalý, ale alespoň jedna z postav by přece pro nás ženy mohla být vzorem? To mi ve vyprávění chybělo. Možná Radka do příběhu promítla i část sebe a toho, co ji trápí… Těžko jí to můžeme vytýkat, má na to plné právo. Ale rozhodně to neznamená, že pokud je kontroverzní její život, musí být i všech hlavních hrdinek… Kam se poděly normální psychicky vyrovnané ženy, které (alespoň chvíli během dlouhých osmi let) prožívají šťastné období? Přesto však musím říct, že autorka dokázala, že psát umí. Baví mě její hra se slovy, bohatá slovní zásoba i neobvyklé obraty.

Závěrem tedy takto: pokud máte rádi vyprávění o ženách a jejich každodenních starostech a nevadí vám poměrně detailní rozbor jejich pocitů, bude se vám kniha líbit.

Ukázka:

Máma tvrdí, že mám, co jsem chtěla. Já si nemyslím, že tohle jsem chtěla, ale uklidňuje mě, že to ví aspoň ona, že mi řekne i to, co budu chtít, až se vrátím domů, protože já nemám žádný plán ani malý plánek, nejsem ani ve stavu ho vymyslet. Žiju přítomností, soustředím se jen na bezprostředně nadcházející úkoly, které mi zadávají sestřičky. Dokud si nedojdu na záchod, tak mě stejně domů nepustí. Tak to prostě je. Můj nejbližší osud se smrsknul do předepsané formy stolice a doma na mě čeká jen nepořádek a postýlka, kterou koupil Martin, ale složit si ji budu muset sama.
„Přinesla jsem ti led,“ usměje se Karolína a rovnou mi ho dá do čaje.
Skrz okno svítí slunce přímo do pokoje, stíny, asi od záclon nebo od nábytku, kreslí na podlahu pruhy a všechno je nažloutlé jako staré fotky. Venku je tak čtyřicet stupňů a uvnitř vyloženě sauna.
„Odkud?“
„Dole z bistra.“
Nevím, o čem se s ní mám dál bavit. Já ani nechci. Nechci, aby tady byla, není mi to příjemné. Proč tady, proboha, je? Zbláznila se snad? Co když mi něco udělá? Anebo Martínkovi? Zabloudím očima k postýlce. Ještě jsem si nezvykla, že to dítě v ní je můj syn. Měla bych k němu mít automaticky nějaké mateřské pouto, příroda by tohle měla zařídit, ale zatím nezařídila nic. Když si ho přiložím k prsu, cítím se divně. Když se narodil, vzpomněla jsem si na svoji vlastní matku a na vánočního kapra.

Bábovky na konci světa – Radka Třeštíková. Praha: Motto, 2024. 

logo-albatros-media-5162a4e38cf92