17077904_1448831295136450_1401521081_nAlen Meškovič se vrhnul se svým Ukulele jam na tenký led minulosti. Oživil vzpomínky. Mám devadesátá léta spojena se skvělou taneční hudbou a „roxeťáky“, například. A někde vzadu v povzdálí je vědomí, že v tu dobu probíhala jakási válka v Jugoslávii, Bosna, Hercegovina, Srbsko… No a v této knize se to otočí. Budete jen krůček od drápů války a v povzdálí budou ta zlatá taneční devadesátá léta.

A to jen díky hlavnímu hrdinovi, patnáctiletému Mikimu. Ten právě s rodiči přišel o domov, výbuch zabil jejich sousedy a samotnému Mikimu zranil krční páteř. Nebylo to nic vážného, ale doživotní památku si ponese. Najednou se ocitá v uprchlickém komplexu v bývalém turistickém zařízení, a snad jako třešnička na dortu tu pro našeho čtenáře působí občasné české turistky se svými těly voňavými po opalovacích krémech. Hádáte správně, kniha se ubírá pohledem dospívajícího chlapce, jeho nezdolné touhy žít, jeho naivitě, jeho pubertálním představám a jeho dospívání v mladého muže.

Prožijeme s ním několik let až do chvíle, kdy se sám rozhodne svůj život z17092472_1448831328469780_2036328986_nměnit, snad až z pohledu dospělých velmi impulsivním způsobem. O to zajímavější a niternější je sledování jeho mentálního v vývoje, který ovlivňuje nejvíce to, co snad každého v tomto věku. Kamarádi, party, lásky, první opití, první sex, snad i ten hudební klub Ukulele, vášeň k jamování a touha po vlastní kytaře. A mezitím alespoň radost z parádně upnutých kalhot, byť z charity Červeného kříže. Jo a taky vlasy, taková péče o dlouhé vlasy je pro kluka opravdu velkou výzvou!

Dvě roviny příběhu: bujnost žití a nesmyslnost bytí

V knize jsem vnímala dvojí zásadní pocity, které se prolínaly navzájem a nejemotivnější čtení bylo ve chvílích, kdy se tyto dva pocity sbližovaly jeden k druhému. Tedy ve scénách, které Miki těsně sdílel se svými rodiči. Na jednu stranu tady totiž byl on – se svou velikou výhodou – mládím, které potřeboval prožít, hormony, které potřeboval vybít, s nezkrotnou touhou mít budoucnost,  na kterou se může těšit. A také toto vše, proložené notnou dávkou naivity typické pro tento věk, zveličování těch velkých malých věcí dospělých (nové kalhoty, super vlasy, jít sám do klubu, poprvé políbit holku, vyrýt své jméno do lavičky…) mu pak dávalo sílu a analytické schopnosti ve chvílích, kdy začal být ve svém světě víc a víc sám a kdy se začala jeho parta rozpadat, ať už vinou nešťastných náhod, smrtí, granátů… nebo prostého rozhodnutí emigrovat do Švédska.

17105592_1448831371803109_707559954_n

Na straně druhé byli Mikiho rodiče. V kontrastu tu můžete vidět, jak působí válka na dospělého, již formovaného člověka, a na člověka mladého, který si udržel svou chuť žít. Z pohledu rodičů by příběh zdaleka nebyl moci být nazývám „zábavným“, jak to kdosi odvážně tvrdí na přebalu knihy. Z pohledu rodičů by na jedné straně byl úzkostlivý rezignovaný otec a na druhé straně matka nešťastná z toho, že má vedle sebe revoltujícího syna a depresivního otce. A ještě jednoho syna nezvěstného. Můžete si pak jen domýšlet, jak příběh chutná z úhlů pohledu dalších aktérů.

A tím mě Ukulele jam bavil. Tím, kolik vrstev v sobě ten zdánlivě jednoduše viděný příběh měl.

Ukázka:

Dole u křižovatky, na parkovišti před obchodem nedaleko Buljinského močálu, kde táta jako dítě viděl zastřelení ustašovce, stála oprýskaná telefonní budka. Seděl jsem zády opřený o výlohu prodejny a sledoval ji. Vojáci, kteří střežili poštu u křižovatky, ji používali jako záchod. Smrděla po hovnech.

Mně se taky chtělo kadit, ale na telefonní budku jsem koukal z jiného důvodu.

Minulou noc sem i těsně předtím, než vyletěla mešita do vzduchu, zdálo, že v té budce stojím s tátou. Táta volal strejdovi a žádal ho o pomoc.

„Dostaň nás odsud,“ prosil. „Nevíš snad, co se tady děje?“

Vzápětí mě sen odnesl na opuštěnou pláž u Jadranu. Seděl jsem tam sám a sledoval modrou hladinu vody a nebe stejné barvy, jak se do sebe zakusují. Racci křičeli. Kolem neslyšně proplouvala plachetnice.

Pak mě vzbudila rána jako z děla, vyskočil jsem z postele a pocítil v zátylku nepopsatelnou bolest.

Nejbližší mešita byla pryč.

Museli jsme vstát a balit.

Ukulele jam – Alen Meškovič. Argo, 2016.