obrazekPříběh  Zapomenutého dítěte začíná retrospektivou, kdy se čtenář ocitá v roce 1970. Tato první kapitola končí v tom nejlepším a  rozuzlení se dočkáme až ke konci knihy, kdy příběh volně pokračuje, tentokrát už vyprávěním oné zúčastněné osoby. Zbylé kapitoly jsou psány již v přítomnosti a vhledy do minulosti zajišťuje dokument, který jedna z postav zaslala přes e-mail. Právě zde jsme součástí války, která je zde občas popisována velmi detailně, takže na své si zde přijde i fanoušek historie. Není to ovšem nudné konstatování faktů, ale o poutavé a napínavé vyprávění o bombardování Londýna, o posílání dětí do vzdálenějších míst, aby byly uchráněny před válkou, a taky o postupném ukončování války. Tyto e-mailové příběhy jsou psány tak poutavě, že pro mě byl občas těžký návrat do přítomnosti. Jen těžko jsem si uvědomovala, že ta malá holčička, která prožívá válku, je nyní onou starou dámou, do jejichž myšlenek nám autorka dává nahlédnout.

Celou knihu protíná linie dvou vražd. Vyšetřovatelé se snaží zjistit, zda spolu oné dvě vraždy souvisí. Indicie tomu však nenapovídají, a tak se kriminalisté upínají na nejpravděpodobnější verzi – že první vražda je dílem vyšinutého maniaka a ta druhá byla pouhým vyústěním neshod v rodině. Podezření tak padá na téměř všechny členy rodiny. Každý totiž má alespoň malou trhlinu ve svém alibi, a tak je čtenář napjatý až do konce, kdo oním vrahem vlastně je a zda to vůbec bude někdo z podezřelých. Autorka totiž nenápadně do knihy podsouvá i další možné vrahy.

Děj je psán z pohledu vševědoucího vypravěče a každá kapitola je věnována jiné osobě. Jejich příběhy však spolu souvisí a tvoří jeden celek, a proto není těžké se zorientovat v jednotlivých vztazích, jak to často v knihách s podobných schématem bývá. Čtenář si tak může udělat jasný a zřetelný obraz nejen všech postav a jejich vztahů jednoho k druhému, ale taky okolí.

 Zapomenuté dítě. Název, který vám dá smysl až po přečtení větší části knihy. Musím se přiznat, že ač je tomuto zapomenutému dítěti věnována velká část knihy a jeho příběh vás chytne za srdce, tak úplně nerozumím tomu, proč byl v celé knize vlastně ,,nasazen“. Přijde mi, že autorka nechtěla mít jen ,,suchý“ thriller, kdy je zavražděno několik osob a policie pátrá po vyšinutém vrahovi, tak do celého příběhu zakomponovala Nobodyho, neboli onoho ztraceného chlapce. Po celou dobu jsem si myslela, že Nobody bude vysvětlením  vražd, které se v knize udály. Nakonec však čtenář zjistí, že příběhy tohoto chlapce vysvětlují jen malou část příběhu, která je oproti ostatnímu podstatná jen velmi málo.

Knihu doporučuji k přečtení – jak jsem již zmínila, na své si přijde jak fanoušek historie, thrillerů, tajemna, tak i ten, kdo má rád zamilované příběhy.

Zdroj: Charlotte Linková – Zapomenuté dítě. Ikar, 2013.